| Vyňatek z knihy: ......Do 
		setmění zůstalo Santo Domingo třicet mil za zádí Niké. Po pravoboku jsem 
		ještě viděl obrysy pevniny, ale již bylo cítit, že jsem se ocitl na 
		otevřeném moři. Vítr byl nestálý. Oblohou se hnaly bouřkové mraky, z 
		nichž se často spouštěl prudký liják doprovázený silnými větrnými 
		poryvy, které vychylovaly Niké ze směru. Nebylo ani pomyšlení na to, aby 
		za takových podmínek Niké plula sama bez mé kontroly. Chtěl jsem se 
		trochu prospat, ale nebylo to možné. Až pozdě v noci, kdy jsem již 
		usínal vsedě, jsem spustil jednu plachu a nechal plout Niké pod 
		kontrolou autopilota. Noc byla opravdu bouřlivá. Ráno jsem byl 
		značně daleko od pevniny, která zmizela z dohledu. Mohl jsem postavit 
		dvě genue jako dvojčata a Niké pěkně uháněla. V poledne jsem měl za 
		sebou již sto mil. Odpoledne vítr zesílil a obě větší plachty musely 
		dolů. Nahradil jsem je menšími a netrvalo dlouho a i ty jsem musel 
		spustit. Nakonec jsem plul jen na jednu malou kosatku. Byl jsem však 
		rád, že směr větru je příznivý.
 Další noc proběhla podstatně hůře. 
		Vstával jsem každou půlhodinku a upravoval kurz. Moře bylo značně 
		vzduté, vysoké vlny ozdobené bílými hřebeny. Na obzoru se objevily 
		kumuly, podle nichž se dal předvídat ještě silnější vítr. Neměl jsem z 
		povětrnostních podmínek žádnou radost. K tomu všemu vystoupila teplota 
		na 35 stupňů. V tropickém pásmu jsem již pobýval nějakou dobu, ale na 
		takové horko jsem nebyl zvyklý.
 To jsem ještě nevěděl, že se situace 
		nezmění až k panamským břehům. Proměnlivé počasí jsem přičítal blízkému 
		pobřeží. Velmi brzy jsem se ale přesvědčil, že Karibské moře, jehož 
		jméno okouzluje všechny čtenáře dobrodružných románů, dokáže i 
		rozčarovat. Ještě než jsem opustil Santo Domingo, vypral jsem prádlo v 
		domnění, že je na moři usuším
 v lanoví. Zůstalo však namočené v 
		kbelíku a ani po třech dnech jsem neměl naději, že jej z něho vytáhnu.
 Již po několika dnech plavby jsem ztratil o Karibském moři veškeré 
		ideály. Přestal jsem se divit, že zde ztroskotalo tolik španělských 
		korábů, zvláště když jejich posádky měly stejné počasí jako já. Jen co 
		jsem opustil přístav a dostal se na otevřené moře, plul jsem na 
		nepříjemně rozhoupaném moři celou noc i další den. Vlny měly výšku čtyři 
		až pět metrů, občas i víc. Přicházely z nečekaného směru a nepříjemně se 
		zalamovaly. V prudkém větru však Niké plula rychle a to mne 
		uspokojovalo.
 První půlden jsem urazil 50 mil, druhý den 128 a další 
		131 mil. To za cenu, že Niké sice plula rychle, ale těžko držela směr. 
		Hydrodynamický tlak na kormidelní list byl vysoký a korouhvička jej 
		nezvládala za silných větrných poryvů. Velké vlny často sevřely Niké a 
		mohutnou sílou ji snadno vytočily do libovolného směru. Kličkovali jsme 
		jako diví. V jedné chvíli loď směřovala na jih, pak na jihovýchod, poté 
		se příď stočila přímo na západ. Směr plavby Niké měl až padesátistupňové 
		odchylky od potřebného kurzu. Pro navigaci jsem z těchto údajů mohl 
		použít jen průměr, takže navigační výpočet byl velmi složitý.
 Jen 
		obtížně jsem se rozhodoval, jaký kurz plavby nanést na mapu. V oblasti 
		byly rovněž silné proudy směřující k Mexické zátoce a při vysokých 
		vlnách jsem se nemohl spoléhat na přesnost vypočtené astronomické 
		polohy. Na palubě nebylo suchého místečka, přestože Niké plula na 
		zadoboční až boční vítr. Při tomto směru větru měla být paluba téměř 
		suchá, vlny se však neustále převalovaly přes palubu. Obloha byla 
		většinou zakryta mraky. Slunce se sice během dne občas ukázalo, ale když 
		je zakryly mraky, vítr změnil směr i sílu. Rovněž při východu a západu 
		slunce vítr střídavě sílil a slábl. Západ byl kolem sedmé a zhruba o 
		hodinku později se podmínky plavby obyčejně trochu uklidnily, ovšem ne 
		na dlouho. Kolem půlnoci vyšel měsíc a podle toho, zda byl zakryt mraky, 
		měnila se opět i síla a směr větru. Niké tančila jako baletka. Jediným 
		potěšením bylo teplé moře, takže vodní spršky nebyly nepříjemné.
 Druhý den jsem ten tanec již nevydržel a sedl ke kormidlu. Čas od času 
		přistála na palubě veliká vlna, která na mně nenechala nic suchého. Moc 
		mi to ale nevadilo, protože jsem měl na sobě jen trenýrky a tričko a při 
		vysoké teplotě a silném větru oblečení rychle schlo. Kormidloval jsem 
		pokaždé, když se podmínky zhoršily, ale i při ručním kormidlování 
		kličkovala Niké s odchylkami až dvaceti stupňů. Zdálo se, že než zdolám 
		840 námořních mil dělících mne od mého cíle, budu mít plné ruce práce...
 ...Slovo 
		Panama v domorodé řeči indiánů znamená „místo bohaté na ryby“. 
		Výstižnější však by bylo označení „místo mnoha mrtvých“. Až když jsem se 
		později vydal z Cristóbalu na hřbitov Mount Hope, jeden z mnoha v okolí, 
		dokázal jsem si představit, kolik lidí ztratilo v těchto místech život.
 Konqistadoři, piráti a bukanýři již dávno neřádí podél mořských břehů a 
		na úzkých stezkách v bujné džungli. Ale kruté bitvy se neodehrávají jen 
		mezi lidmi, nýbrž i mezi lidmi a přírodou. Také příroda se dovede k 
		člověku chovat nesmiřitelně a dobyvatelsky. Stačí jí poskytnout jen 
		několik měsíců a ona bez milosti ovládne cesty, hradby, domy, chrámy i 
		celá města.
 Historie Panamské šíje je spojena s osudy řady 
		dobrodruhů. Mnohý z nich se vydal v Kolumbových stopách, aby získal 
		zlato, slávu a moc. Většina těcho mužů prošla krutými válkami s Maury a 
		hledali nové uplatnění a nová dobrodružství, která jim nabídlo 
		objevování Nového světa. Násilím vnucovali domorodcům objevených území 
		křesťanskou víru a současně plnili své truhlice zlatem, kterého se zdálo 
		být na nových územích neobyčejné množství.
 Nová cesta do Indie nebyla 
		objevena okamžitě. Španělé nejprve začali s osídlováním úzkého pruhu 
		země na pobřeží Atlantiku. Teprve po objevení Tichého oceánu a osídlení 
		jeho pobřeží došlo na budování stezek pro dopravu na hřbetech mezků a 
		otroků.
 Vdálenost mezi osídlením po obou stranách Panamské šíje není 
		velká, trvalo však několik století, než tyto stezky vedly ke stavbě 
		železnice a ta pak ke stavbě kanálu pro lodní dopravu. Proto je historie 
		tohoto území úzce spjata s vývojem dopravních cest a s vývojem lodí.
 Prvním Evropanem, jemuž se podařilo proplout podél východního pobřeží 
		Panamské šíje, byl bohatý a vzdělaný Rodrigo de Bastidas. Vyplul z 
		Cádizu v říjnu 1500 s dvěma loděmi. Královský dekret mu umožňoval 
		vybavit expedici na vlastní náklady a objevit ostrovy a země, o jejichž 
		existenci Kryštof Kolumbus dosud nevěděl. Bastidas měl právo na veškeré 
		zlato, stříbro, měď, olovo, rtuť, cín a další cenné kovy, které cestou 
		objeví. Stejně tak na perly, drahé kamení a otroky. Měl pouze povinnost 
		odevzdat králi čtvrtinu svého zisku po odečtení nákladů.
 Bastidas 
		byl obeznámen s Novým světem, protože plul již s Kolumbem na jeho druhé 
		plavbě a rovněž s Alonso de Ojedou na jeho první cestě. Po opuštění 
		Cádizu se Bastidas zásobil na Kanárských ostrovech vodou a potravinami a 
		po přistání na Trinidadu pokračoval v plavbě západním směrem k dnešní 
		Venezuele. Pak sledoval pobřeží až k Nombre de Dios. Na palubě lodi byl 
		tehdy i Vasco Nuñez de Balboa, který později objevil Tichý oceán. Balboa 
		velel pěti vojákům a zajišťoval bezpečnost Bastidovy výpravy.
 Bastidas doplul až do dnešní Kolumbie. Během putování podél pobřeží 
		obchodoval pilně s domorodci, přičemž vyměňoval bezcenné korálky a různé 
		cetky za zlato.
 Kolumbus navštívil pobřeží Panamy až při své čtvrté 
		výpravě. Vyplul z Cádizu v květnu 1502. Členy výpravy byli i jeho synové 
		Diego a Ferdinand. Při zastávce na Hispaniole se Kolumbus setkal s 
		Bastidem a prohlédl si jeho mapy. Pak minul Kubu a přistál na severním 
		pobřeží Hondurasu. Plul podél pobřeží, minul Nicaraguu a Costa Ricu a 
		6.října 1502 vplul do zátoky Almirante. Pokračoval dále a 24.listopadu 
		přistál v zátoce, kterou pojmenoval Porto Bello. Po sedmidenním pobytu, 
		kdy přečkal těžkou bouři, minul Nombre de Dios a doplul do El Retrete...
 |  |