MALOVÁNÍ Dobře si pamatuji svůj první namalovaný obrázek. Měl jsem pět let a chodil jsem do bohumínské školky u městského parku. Namaloval jsem tenkrát vodovými barvami velikánskou řepu přes celý papír. Řepa měla mohutné sytě zelené listy, paní učitelka mne pochválila a všichni mi obrázek záviděli. Již jsem obrázek ukončil a jen jsem si vodou čistil štětec, když mi ze štětce ukápla velikánska kapka vody přímo na okraj řepní bulvy. Barva se rozléla a bylo po slávě. Druhý obrázek na který si pamatuji byla Mickey Mouse v kovbojském oblečení s roztočeným lasem nad hlavou. Vzorek k malování byl obrázek, který byl uvnitř čokolády, kterou nám poslal strejda z Kanady. Pak přišlo na řadu malování plachetnic. Tu první jsem namaloval asi v desíti létech a mamka ji nechala zarámovat a pak ji pyšně pověsila na stěnu v obyváku. Obrázek byl zničen vodou při velkých potopách na bohumínsku před několika léty. Mamka obrázek pečlivě vysušila a dala mi ho zpět k opatrování při mé návštěvě v Česku v roce 2009 a od té doby je opět u mne. Obrázek jsem namaloval opět vodovými barvami a dlouha léta byly plachetnice mým jediným tématem, který se změnil až na stavební průmyslové škole, kdy v rámci kreslení, rýsování, technického kreslení a deskriptivy bylo třeba dělat to co chtěli učitelé a také jsem se více věnoval jachtařské závodní činnosti a na malování mi nevybýval čas.            Svůj další obraz jsem namaloval hned po návratu ze základní vojenské služby. To již jsem byl téměř tři roky ženat, dostali jsme nový byt v paneláku a bylo třeba něco pověsit na stěny. Inspiraci mi poskytla kniha s malbami ruského slavného malíře Ajvazovského. To již jsem maloval olejovými barvami a jeden z obrazů znazorňoval moře v noci. To jsem moře ještě ani neviděl. Mirka odnesla obraz záramovat k paní Popkové, která měla sklenářství na hlavní třídě v Bohumíně, kousek od nádraží. Když Mirka šla vyzvednout obraz, tak paní Popková byla na rozpacích, zda zarámovala obraz správně, zda není vzhůru nohami. Mohla si oddechnout Obloha byla nahoře a temné moře dole. Pak mi na malování nevybýval čas dlouhá léta.     Malovat jsem opět začal až na první sólo plavbě kolem světa. Tenkrát jsem na Markézach navštívil hrob malíře Paul Gaugina, před kterým seděla žena a malovala akvarelem hrob a jeho okoli. Na její kresbě jsem nemohl hrob rozpoznat, byť jsem se mohl současně dívat na obraz i hrob. Byla to pro mne mazanina. Z malířky se vyklubala Češka Edith Harper, která utekla do USA těsně před zabráním Sudet Němci. Se svým mužem se usídlili v Clevlandu a svůj dům poskytli naším vrcholným umělcům jako Werichovi, Voskovcovi, Ježkovi a ostatním z celé te skupiny. Dokonce je navštěvoval i Dr. Beneš, který tam často jezdil mezi českou menšinou shánět finanční prostředky  pro podporu české vlády v Londýně. Později Edith napsala dopis manželce presidenta Rosevelta a ta naším umělcům zajistila menší podporu. Později, kdy jsem Edit navštívil ve Spojených státech, tak mne v roce 1976 s Voskovce seznámila a stejně tak se známým schochařem Seagulem. Během své cesty jsem Edith vzal na krátkou plavbu na sousední ostrov Hiva Oa a zpět. Edit ukazla všechny své malby tamnějším ostrovanům a oni perfektně rozenali každé místo, přestože žili několik desítek mil vzdálení na docela jiném ostrově. Tehdy mne edit přesvědčila, že i neumělé plácání barev na papír zanechá v malbě i v paměti charakteristické rysy daného místa, které se pak nikdy nezapomenou. Ještě jsme se později setkali na Tahiti, kde mi Edith zanechala svpřed návratem do USA své barvy, štětce a papír a tak jsem začal na cestě do Austrálie maloval i já. Faktem je to, že si dodnespřesně pamatují každé místo a okolností, za kterých jsem tyto obrázky maloval. Bohužel, zkončil jsem své malování v Austrálii a od té doby jsem již nikdy nenašel čas k dalšímu pokračování. © Richard Konkolski